Starožitník radí

Wagnerova plastika

Můžete mi sdělit jakou hodnotu má bronzová soška vysoká asi 28 cm. Představuje mladé děvče, které jakoby vonělo k růži, kterou drží v rukách. Na spodní hraně je je pravděpodobně podpis umělce Wagnera. Musím ještě dodat, že soška se všem velice líbí a v žádném případě ji nechceme prodat.

paní Eva Sch., Plzeň

Přestože mi tazatelka nezaslala fotografii bronzové plastiky, mohu jednoznačně konstatovat, že se jedná o mimořádně kvalitní dílo. Svědčí o tom signatura "Wagner", protože jakákoliv socha vytvořená jakýmkoliv členem rodiny Wagnerů s velkou pravděpodobností bude mistrovským dílem. Rodina Wagnerů je a zůstane pojmem mezi sochaři. První zdokumentovaný sochař Wagner měl tři syny, všichni se stali sochaři, přičemž Antonín Pavel byl ve své době slavným vídeňským umělcem, který však nezapoměl ani na svojí rodnou zemi a mezi jinými máme od něj sochu Čechie na rampě Národního musea v Praze a rovněž několik soch v Národním divadle. Jeho bratr Josef založil v pohnutém roce 1848 sochařskou dílnu ve Dvoře Králové. Měl dva syny, oba sochaře. Mladší z nich Jakub měl opět tři syny, Václava, Antonína a Josefa, všichni významní čeští sochaři.
Posledně jmenovaný člen sochařské dynastie Wagnerů je autorem té nádherné plastiky, kterou tazatelka vlastní. Teď, když jsem určil autora sošky měl bych k tomu přidat ještě cenu a mohu skončit, jenže já se chci u toho fenoménu, jakým je rodová tradice zastavit, obzvláště, když si uvědomíme, že manželka Josefa Wagnera byla taky sochařkou a jeho potomci v této tradici úspěšně pokračují. Rodová tradice ve starověku a středověku nebyla ničím vzácným. Historicky to bylo dáno několika faktory: starší generace předávala své řemeslo svým dětem, tím je ekonomicky zajistila a zaroveň tak zajistila své vlastní dožití. Druhým faktorem byl úzký rozhled mladší generace a tím i malá nabídka jiných možností samostatné činnosti. Třetím faktorem by snad mohla být autorita rodičů a poslušnost dětí, které málokdy si mohly dovolit neuposlechnout. U uměleckých řemesel, mezi které sochařství vždy patřilo, mohli bychom přidat ještě jeden faktor a tím by byla úcta a láska k řemeslu a hrdost na dílo svých předků a když se k tomu zdědila i minimální porce talentu, dokázali pak tyto rodiny vytvářet dokonalá umělecká díla.
Minulý režim rodinné tradici nepřál. Umělecká řemesla byla soustředěná do různých organizací a družstev, umělci docházely do společných dílen s omezeným přístupem veřejnosti a tudíž běžně mohla nastat situace, že děti nikdy neviděly své rodiče při práci, a že by jim dokonce s prací pomáhaly byla absolutní utopie. Určitě by se našel nějaký dobrák, který by na tehdejší národní výbor nahlásil, že syn toho a toho řemeslníka místo toho, aby chodil do Pionýra se nechává svým otcem vykořisťovat. U Wagnerů naštěstí tyto problémy nezažili a tak mohl um a fortel přecházel z generace na generaci. Sám Josef Wagner navíc celý svůj život měl zajímavého koníčka. Po práci ve svém atelieru v Hořicích nebo po výuce na Umělecko-průmyslové škole odcházel do Kuksu, do té nádherné galerie v přírodě, aby restauroval sochy vrcholného umělce českého baroka Matyáše Bernarda Brauna a tím pronikal co nejhlouběji do podstaty sochařského umění přímým dotykem s těmi nejlepšími díly.
Soška, kterou tazatelka vlastní je bronzovou kopií terakotové sochařské skice k většímu dílu a to k soše vytesané do betlémského pískovce pod názvem Smutné jaro. Toto dílo bylo vytvořeno v časech protektorátních, kdy sochař Josef Wagner, který velmi těžce nesl okupaci a válku vůbec, do této křehké postavy dívenky s růží vtělil množství jinotajů, kterým mohl porozuměl pouze český člověk. Socha byla ve své době velmi spontánně přijata, pochvalně se o ní vyjádřili Halas, Holan i Seifert. Snad právě proto došlo k tomu, že ze sochařské skice, tzn. zmenšeného přípravného modelu budoucí sochy, byly pořízeny kopie ve formě bronzových odlitků. Dnes již těžko zjistíme, kolik těchto odlitků bylo provedeno, určitě jich však nebylo málo, vždyť domácností, do kterých tato subtilní a smutná plastika mohla přinášet naději, že jednou to jaro skutečně přijde, bylo nepočítaně.
Věřím, že rodině tazatelky tato malá kopie vrcholného díla mistra Josefa Wagnera rovněž přinášela po dlouhá léta naději, že jednou bude lépe a proto se ani nedivím, že ji nechce prodat. A přestože hodnota tohoto díla je nečem úplně jiném, nejsrozumitelnější vyjádření pro dnešního člověka je vyjádření penězi. Cena této bronzové sošky, která jak jsem již uvedl byla odlita do většího počtu bronzových kopií se pohybuje již několik let v rozpětí 5 až 7 tisíc korun. V poslední době však znovu ožívá trh s plastikami a to zejména s bronzovými. Je to dáno tím, že stále větší množství sběratelů umění doplňuje své sbírky obrazů trojrozměrnými plastikami a taky tím, že vzrostla cena odlévání soch do bronzu. Takže předpokládám, že i cena Wagnerova "Smutného jara" vyroste během krátké doby na 15 tisíc korun a možná i více. Přeji tazatelce, aby sošku nikdy nemusela prodat a kdyby, tak až když bude lépe.

Uvedené texty lze citovat pouze s uvedením zdroje a autora.