Starožitný pomander

Již celé generace si předáváme v rodině zajímavý šperk. Je to přívěšek na řetízek ve tvaru koule. Je vyroben ze stříbrných pásků a vypadá jako velká rolnička. Rolnička to však není, jelikož v ní není kulička, ta by otvory vypadla. Domnívám se, že tato koulička sloužila k jakémusi účelu avšak nevím k jakému. Mohl by jste odpovědět v Naší Rodině? Myslím, že by odpověď mohla zajímat i jiné čtenáře.
Tereza N. Litomyšl

Strýc mne vzbudil před úsvitem. Stejně jsem celou noc nespala, změť zvuků, křiku a hlahol zvonů se mísil s nepříjemným pachem spálených mrtvol, rozkládajícího se dobytka a všudypřítomným kouřem. Již týden ve městě zuřila morová rána. Rozespalá jsem nastoupila do kočáru. Strýc mi upevnil na krk pomander a přes hlavu přehodil závoj. Projížděli jsme hlavní ulicí. Někdo podpálil dům kupce Bergmanna a předtím mu zatloukl vrata a okenice. Z domu se ozýval křik a pláč, ještě všichni neuhořeli. Před kostelem stáli jako velcí havrani s dlouhými červenými zobáky a v černých pláštích městský apatykář s ranhojičem a lazebníkem, zřejmě hledali místo pro lazaret. Projíždíme městkou branou, to už usínám. Libá vůně ambry stoupající s pomanderu a houpání kočáru mne uspává.

Dovolil jsem si vzít na sebe roli spisovatele a řečí postavy historického románu jsem popsal událost, která se mohla stát kdekoli v první polovině 17. století. A dokonce dvakrát jsem uvedl název té tajuplné kuličky, kterou čtenářka vlastní. Ano, život v městech minulých stoletích po stránce čichové asi nebyl zrovna nejpříjemnější. Neexistovala kanalizace, fekálie se vylévali přímo na ulici. Kdekomu to vadilo, avšak málokdo měl na to, aby si u lékárníka zakoupil pižmovou kuličku a tu pak vtlačil do pomanderu, bez kterého tehdejší šlechta téměř nevycházela na ulici. Městská chudina si musela na smrad prostě zvyknout.

Pomander byl vyráběn z různých materiálů, nejčastěji filigránským způsobem z měděného nebo stříbrného drátku. Vyšší šlechta a panovníci měli pomandery samozřejmě ze zlata, zdobené drahokamy a perlami. Název pomander vznikl z francouzského označení tohoto, dalo by se říci konfekčního doplňku "pomme d´ambré" což lze do češtiny přeložit jako jablko z ambry. Název je výstižný, skutečně základní surovinou pro výrobu pižmové kuličky, která se do pomanderu vkládala byla ambra, neboli vorvaní sémě, jak se v té době mylně ambra nazývala. Do této vzácné a drahé voskovité hmoty se přidávalo pižmo, které se získávalo z usazenin pod předkožkou kabara pižmového. Podíl pižma je dokladován v německém názvu pro pomander. Němci jej nazývali Bisamapfel, neboli pižmové jablko.

V průběhu třicetileté války používání pomanderů vrcholilo. Střední Evropu v té době stíhala jedna morová rána za druhou a příslušníci tehdejšího lékařského stavu tehdy věřili, že před morovou nákazou se dá chránit vdechováním vonných látek. Vždyť už spis lékaře Ryffa z roku 1544 uvádí: "...nejsmrtelnější nemoci, mor a zděděná nemoc vznikají z otráveného povětří, jímž se člověk pošpiní a nakazí. Takové znečištěné, nezdravé a jedovaté povětří jest mnohým způsobem změniti nebo napraviti a toho je možno dosíci vonným látkami."

Koncem 18. století pomandery přestaly sloužit svému účelu. Byly nahrazeny malým přenosnými voňavkovými lahvičkami, tzv. flakóny, ke kterým jejich majitelé často čichali nebo si jejich obsahem často kropili svůj šat. Taky zřejmě zásady hygieny a všeobecné čistoty dorazily z Iberského poloostrova i do střední Evropy. Avšak zlatníci a šperkaři nepřestali pomandery vyrábět, avšak teď již jako ozdobu. Zejména v baroku jim dávali různé rafinované tvary. Pro někoho vytvořili pomander ve tvaru hrušky, pro jiného ve tvaru hodin, a někdo si objednal dokonce pomander ve tvaru umrlčí lebky. Tyto pomandery však již byly bez náplně, zato byly zlacené, zdobené bohatou ornamentikou a osázené rubíny, granáty či perlami.

Jsem vděčen tazatelce za tento dotaz, kterým jsme mohli ukázat na konkrétním případu, že mnoho tvarů šperků má svůj původ v ryze praktických předmětech, zda je to příruční lupa, píšťalka na služebnictvo, nebo zmiňovaný pomander. Je moudré a užitečné se na chvíli zastavit a rozhlédnout se kolem sebe. Možná objevíte mnoho předmětů, které se z dnešního hlediska staly nicotnými tretkami avšak v minulosti sloužily člověku jako užitečné věci každodenní potřeby. Vytváříte si tak vztah k dědictví našich předků. Vztah, který měl být přerušen dobou jednotných rádiovek, typizovaných paneláků a umakartových stolů. Naštěstí ta doba je již za námi a tak nám nic nebrání v tomto vztahu pokračovat. A právě kladný vztah k dědictví předků je význačným rysem konzervativní střední třídy všude ve světě a ta je, jak nám to připomínají i dnešní politici a základem stability každé společnosti.

Uvedené texty lze citovat pouze s uvedením zdroje a autora.

[Úvodní stránka časopisu] [Poradna]