Český kancionál

Naše rodina č. 9/99

Po několika generacích v rodné vesnické chalupě mám teď u sebe věci, které s pietou opatruji a ráda bych znala alespoň přibližnou hodnotu.. Myslím, že nejcennější bude Kancionál český.

K. R. z Lanškrouna

Zpěv byl po staletí v českých zemích téměř jediným uměleckým projevem, kterému se mohli věnovat široké masy obyvatelstva, bez ohledu na věk, pohlaví či společenské postavení. Křesťanské chrámy zároveň sloužily jako školy zpěvu a koncertní síně. V 16. století téměř u každého chrámu vznikla tzv. literátská bratrstva, která se věnovala hlavně chorálnímu zpěvu. Vzorem jim byly německé Meistersängervereiny. Tato bratrstva disponovala mnohdy velkým jměním, byla podporována šlechtou nebo zámožným měšťanstvem a tak nebylo divu, že v jejich držení byly skvostné rukopisné, iluminované kancionály, které dnes mají nevyčíslitelnou hodnotu, jako např. kancionál Žlutický či Litoměřický. Bylo však ctižádostí každého člena tohoto bratrstva, aby měl kancionál svůj vlastní. Zejména dirigenti a sólový zpěváci těchto sborů, kterým se říkalo kantoři, byli přímo posedlí sháněním různých zpěvníků a objevování dalších a dalších písní. Byla to totiž velice dobře placená funkce. Z té doby se zachovaly zápisy, ve kterých si pisatelé stěžují, že hleděli poslání učitelského". To jenom tak na okraj o původu tohoto označení. Této velké poptávce kantorů a tzv. "literátů" po nových kancionálech vyšli v ústrety zejména protestantští autoři a tiskaři. Jejich kancionály, kromě starých českých duchovních písní, však obsahovaly i zbožné písně k poctě Husově či Jeronýmově.
V 17. století po Bitvě na Bílé hoře přišla doba jezuity Antonína Koňase (známého spíše pod jménem Koniáš). Jeho obětí se staly téměř všechny dostupné tištěné kancionály na území Čech i Moravy a členové literátských bratrstev, teď už katolíci, neměli z čeho zpívat. A tak se do zemí českých pořád pašovaly protestantské kancionály ze zahraničí, zejména Komenského z Nizozemí a Tranosciův ze Slovenska. Po Koniášově smrti se v Tovaryšstvu Ježíšovu začali prosazovat mladí misionáři českého původu, z nichž nejznámější byl Bohuslav Balbín. Mladá generace jezuitů již neměla tak fanaticky záporný vztah ke všemu nekatolickému a jeden z nich Matěj Václav Štajer dokonce pragmaticky uznal, že Bible Kralické a evangelické kancionály jsou přitažlivé zejména krásnou a moderní češtinou. Proto po pečlivém studiu protestantských zpěvníků vydává společně s faktorem jezuitské tiskárny v pražském Klementinu Jiřím Černochem v roce 1683 svůj vlastní katolický "Český kancionál", který obsahoval více než 800 písní.
Poptávka po tomto kancionálu byla neukojitelná. Další vydání zajišťovala "nadace" Dědictví Sv. Václava, kterou kdysi založila matka Matěje Štajera. Tato nadace, která se proslavila zejména vydáním Bible Svatováclavské, tento kancionál dokonce rozdávala zdarma, aby jej měl i regenschori v nejchudší farnosti. Český kancionál, který byl každým dalším vydáním rozšiřován tak vycházel až do josefínských reforem, kdy byl jezuitský řád vyhoštěn a literátská bratrstva zrušena.
Český kancionál je krásná barokní kniha, tištěna je gotickým písmem, noty jsou již v pětilinkové soustavě, na rubu titulního listu je dřevořezový erb Štajerova protektora a sponzora arcibiskupa Jana Bedřicha Valdštejna. Cena této knihy je samozřejmě nižší než cena srovnatelných protestantských kancionálů. Ty díky aktivitě jezuitských misionářů jsou velice vzácné. Již delší dobu se cena Českého kancionálu pohybuje v rozpětí 2.200,- až 5.000,- korun za předpokladu, že má všechny strany nepoškozené. K horní hranici se budou blížit exempláře v kvalitní barokní celokožené vazbě s hřbetem a deskami zdobenými slepotiskovou ražbou. Co mne teší je skutečnost, že tento kancionál není předmětem sběratelské vášně a že zájemci jsou spíše z mladší generace, že jsou to kapelníci různých amatérských souborů a že tudíž tento kancionál v jejich rukách ožívá a slouží svému původnímu účelu, ke kterému byl vytvořen.

Uvedené texty lze citovat pouze s uvedením zdroje a autora.

[Úvodní stránka časopisu] [Poradna]